cs
Čestmír Strakatý: Laurenčíková a Tauš (TAUŠ A LAURENČÍKOVÁ: Stát selhal, v dětských domovech končí stále víc dětí, může za to i chudoba)
Ultimátním rodičem je vždycky stát, je přesvědčený režisér Viktor Tauš s tím, že v případě dětí, které mezi lety 1987 a 1993 vycházely z dětských domovů, svou roli neplnil. V naprosté většině totiž skončily na ulici. Sám na ní tehdy žil, a tak se s řadou z nich potkal. Mezi jinými s Amerikánkou, jejímž příběhem byl zasažený natolik, že ho motivoval chtít víc a vyprávět ho dál. Během 20 let ho zpracoval třináctkrát, filmová verze vstoupí do kin 26. září. Hlavní cíl všech dosavadních podob Amerikánky je přitom jediný – přispět ke změně legislativy týkající se ústavní péče. Ta totiž selhává dodnes. V čem jsou její fatální nedostatky, vysvětluje Klára Laurenčíková. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva upozorňuje na to, že v České republice pořád existují instituce, které poškozují práva dětí a fungují na bázi jakéhosi vězeňského modelu. Těch, kteří končí v dětských domovech, je přitom stále víc. Argumenty typu, kdo chce, tak může, oni dost nechtějí, považuje Laurenčíková za liché. Když člověk vyrůstá v destruktivním prostředí bez pocitu bezpečí a možnosti navázat blízké vztahy, nevěří v sebe, v druhé ani v to, že má nějaké místo ve společnosti. Velmi snadno pak podléhá manipulacím a planým slibům, že se dá všechno zázračně a hned vyřešit. Souzení a jistá arogance, že mně se to stát nemůže, že jde o nějaké horší lidi, kteří si za své problémy můžou sami, se v debatách objevuje stejně často jako odmítnutí, že teď nemáme peníze na transformaci systému péče o ohrožené děti. Přitom modernizace a sjednocení roztříštěné legislativy by nás ve výsledku stálo míň než platit drahý, nefunkční systém. Ve všech ohledech. Nejen o tom, jak situaci řešit, aby více příběhů končilo happy endem, mluví režisér Viktor Tauš a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková.
Více informacíO pořadu
Ultimátním rodičem je vždycky stát, je přesvědčený režisér Viktor Tauš s tím, že v případě dětí, které mezi lety 1987 a 1993 vycházely z dětských domovů, svou roli neplnil. V naprosté většině totiž skončily na ulici. Sám na ní tehdy žil, a tak se s řadou z nich potkal. Mezi jinými s Amerikánkou, jejímž příběhem byl zasažený natolik, že ho motivoval chtít víc a vyprávět ho dál. Během 20 let ho zpracoval třináctkrát, filmová verze vstoupí do kin 26. září. Hlavní cíl všech dosavadních podob Amerikánky je přitom jediný – přispět ke změně legislativy týkající se ústavní péče. Ta totiž selhává dodnes. V čem jsou její fatální nedostatky, vysvětluje Klára Laurenčíková. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva upozorňuje na to, že v České republice pořád existují instituce, které poškozují práva dětí a fungují na bázi jakéhosi vězeňského modelu. Těch, kteří končí v dětských domovech, je přitom stále víc. Argumenty typu, kdo chce, tak může, oni dost nechtějí, považuje Laurenčíková za liché. Když člověk vyrůstá v destruktivním prostředí bez pocitu bezpečí a možnosti navázat blízké vztahy, nevěří v sebe, v druhé ani v to, že má nějaké místo ve společnosti. Velmi snadno pak podléhá manipulacím a planým slibům, že se dá všechno zázračně a hned vyřešit. Souzení a jistá arogance, že mně se to stát nemůže, že jde o nějaké horší lidi, kteří si za své problémy můžou sami, se v debatách objevuje stejně často jako odmítnutí, že teď nemáme peníze na transformaci systému péče o ohrožené děti. Přitom modernizace a sjednocení roztříštěné legislativy by nás ve výsledku stálo míň než platit drahý, nefunkční systém. Ve všech ohledech. Nejen o tom, jak situaci řešit, aby více příběhů končilo happy endem, mluví režisér Viktor Tauš a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková.