es
Canterburské poviedky
Tento koprodukční italsko-francouzský film natočil italský režisér Pier Paolo Pasolini jako druhou část své Trilogie života, sestávající z adaptací eroticky laděných středověkých textů. Filmu předcházelo zpracování Boccacciova souboru DEKAMERON (1970), třetí částí byl snímek KYTICE Z TISÍC A JEDNÉ NOCI (1974). Režisér vybral z Chaucerových textů osm povídek, z nichž některé upravil k obrazu svému (například do Povídky fráterovy přidal stíhání a upálení za homosexualitu). Epizody různých délek nejsou ve filmu nijak pojmenovány a odděluje je pouze zarámování záběry Geoffreyho Chaucera, zapisujícího vyprávěné příběhy. Básníka si zahrál sám režisér (i v Dekameronu prochází filmem jako pozorovatel, a to v roli malíře Giotta). Z celkového pojetí díla se vymyká Povídka kuchařova, kterou Chaucer ve svém souboru pouze načal. Pasolini ji pojal jako grotesku a svého přítele Ninetta Davoliho v ní obsadil do role chaplinovského tuláka. Filmař pracoval se stejným záměrem jako Chaucer, který uzavírá spis slovy: "Zde končí Canterburské povídky, vyprávěné pouze pro radost a potěšení." Ovšem některé scény - zvláště konečná apokalyptická sekvence, kde v Pasoliniho vizi (výtvarně inspirované Hieronymem Boschem) vylétají ze satanovy řiti hromady mnichů - přinesou potěšení jen málokomu. Snímek plný nehezkých obličejů, zvracení, fekálií a sexu jakoby předznamenával film SALÓ ANEB 120 DNŮ SODOMY, v nichž tyto tendence najdou ještě více prostoru. (oficiální text distributora)
más información
Sobre el evento
Tento koprodukční italsko-francouzský film natočil italský režisér Pier Paolo Pasolini jako druhou část své Trilogie života, sestávající z adaptací eroticky laděných středověkých textů. Filmu předcházelo zpracování Boccacciova souboru DEKAMERON (1970), třetí částí byl snímek KYTICE Z TISÍC A JEDNÉ NOCI (1974). Režisér vybral z Chaucerových textů osm povídek, z nichž některé upravil k obrazu svému (například do Povídky fráterovy přidal stíhání a upálení za homosexualitu). Epizody různých délek nejsou ve filmu nijak pojmenovány a odděluje je pouze zarámování záběry Geoffreyho Chaucera, zapisujícího vyprávěné příběhy. Básníka si zahrál sám režisér (i v Dekameronu prochází filmem jako pozorovatel, a to v roli malíře Giotta). Z celkového pojetí díla se vymyká Povídka kuchařova, kterou Chaucer ve svém souboru pouze načal. Pasolini ji pojal jako grotesku a svého přítele Ninetta Davoliho v ní obsadil do role chaplinovského tuláka. Filmař pracoval se stejným záměrem jako Chaucer, který uzavírá spis slovy: "Zde končí Canterburské povídky, vyprávěné pouze pro radost a potěšení." Ovšem některé scény - zvláště konečná apokalyptická sekvence, kde v Pasoliniho vizi (výtvarně inspirované Hieronymem Boschem) vylétají ze satanovy řiti hromady mnichů - přinesou potěšení jen málokomu. Snímek plný nehezkých obličejů, zvracení, fekálií a sexu jakoby předznamenával film SALÓ ANEB 120 DNŮ SODOMY, v nichž tyto tendence najdou ještě více prostoru.
(oficiální text distributora)