cs
Na programu televize
S01E02 - Byla jednou pohádka
Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou. (Česká televize)
Více informacíEpizody
Řada 1
Příběhy pro prime time
Hraná tvorba byla od vzniku televize jednou z nejdůležitějších součástí její nabídky. Jejímu zaměření a požadavkům na zpracování určitých témat věnovalo vedení vždy značnou pozornost a v průběhu desetiletí se priority, které si Československá televize stanovovala, měnily s ohledem na politicko-společenskou situaci v zemi. V prvních letech vysílání byla úspěchem každá nová televizní hra, která vznikla – omezení přitom nebylo jen technologické, ale i tvůrčí – jak autoři, tak realizátoři se museli nejprve naučit používat specifické prvky televizní řeči. Tvůrčí svoboda 60. let přinesla novou vlnu nejen ve filmu, ale i v televizní produkci. Soliterní inscenace z té doby – Raport A. Moskalyka, Šach mat Alfréda Radoka, Barabášova Krotká nebo Sladké hry minulého léta Juraje Herze – oceňovali nejen diváci, ale porotci mezinárodních festivalů. V náročné dramaturgii pokračovala ČST díky bratislavskému studiu a legendárním „Slovenským pondělkům“. Nejlepší herci, režiséři, ambice neklesnout pod hranici vkusu, to vše je dodnes synonymem úspěchu tohoto projektu. Dalším fenoménem normalizační éry byl cyklus Bakaláři. Nápad Jaroslava Dietla oslovit diváky se ukázal natolik nosný, že všechna studia ČST se podílela na dramatizaci diváckých námětů. Bohužel se studia musela popasovat i s objednávkou dramatických děl z prostředí budování ropovodů, jejichž hrdiny měli být hrdinové socialistické práce. Době navzdory vznikly i inscenace kvalitní – často z pera Jiřího Hubače, připomeňme Ikarův pád a Tažní ptáci, v nichž herecky zářili Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský. Teprve rok 1989 znamenal povolení ideologického sevření a návrat zakázaných autorů a témat. (Česká televize)
Od Silvestra k Silvestru
Speciální programová nabídka o posledním večeru končícího roku má u nás stejně dlouhou historii jako televize sama. První televizní Silvestr se odehrál už v roce 1953, šest měsíců poté, co bylo zahájeno vysílání. První dva roky mohla televize vysílat živě jen ze svého studia v Měšťanské besedě a živé vstupy doplňovala o filmové dotáčky a krátké filmy – hlavně grotesky. S výjimkou roku 1962 uváděla všechny silvestrovské estrády dvojice Bohdalová – Dvořák. Ve zmíněném roce se přenášel velký zábavný pořad z Hudebního divadla v Karlíně a skončil fiaskem – nepodařilo se udržet časový rozpis a tak půlnoc nastala v polovině písničky, zpívané Ljubou Hermanovou. Nejatraktivnější částí Silvestrů byly pro diváky v první polovině šedesátých let nikoli estrády, ale komedie o stopáži přibližně třicet minut, s předními herci své doby. Není náhodou, že s většinou z nich je spojeno jméno Jana Wericha a režiséra Martina Friče. V roce 1977 dal nový život silvestrovské televizní estrádě Ján Roháč: vybral skvělého konferenciéra – Vladimíra Menšíka – a postavil jej před publikum, složené ze známých herců, zpěváků a televizních pracovníků. Ti se v průběhu pořadu měnili z diváků v účinkující a naopak. Zdánlivě banální změna měla obrovský ohlas a i dnes patří tyto silvestry k nejzdařilejším. Po smrti Jána Roháče na podzim roku 1980 bylo třeba hledat znovu. Tvůrci využívali populární dvojice komiků Kaiser a Lábus, jindy uváděli velkou show Miloš Kopecký a Ivana Andrlová. Televize hledala i nové formy silvestrovského večera: diváci mohli vidět speciální díl pořadu Možná přijde i kouzelník, silvestrovské Televarieté, zábavný pořad z Lucerny, který v podstatě představoval speciální vydání zábavných relací Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Asi není nutné příliš připomínat, že silvestrovský televizní program v roce 1989 byl výjimečný a postavil na hlavu všechny pečlivé plány a přípravy. ČST měla sice, ostatně jako obvykle, připravenou velkou estrádu, kterou uváděli Jan Rosák a Dagmar Veškrnová, ale vzhledem k politickým událostem stěží mohla jít na obrazovku. Doba se během několika týdnů natolik změnila, že se ČST rozhodla k velké improvizaci a nabídla studentské čtyřhodinové vysílání. K velkému silvestrovskému zábavnému pořadu se Československá televize vrátila v poslední rok a den své existence v roce 1992. Byla to show poněkud zvláštní a do určité míry smutná. Diváci v ní viděli například Miloše Kopeckého a Jiřího Líra s nostalgickým přípitkem, o skeče se starala trojice z divadla Semafor – Miloslav Šimek, Jiří Krampol a Uršula Kluková. (Česká televize)
Podobné tituly
O pořadu
Československá televize byla médiem stvořeným za účelem propagandy. Vedle ní dávala lidem, když nebyl v selhávající ekonomice chleba, alespoň onu hru – zábavu. Nutno podotknout, že na světové úrovni. Přes kontroverzní kontext jsou taková díla svědectvím kreativity, umu a invence talentovaných lidí. I v těžkých časech dala televize vzniknout dílům s tématy týkajícími se základních lidských hodnot nebo dílům nadčasovým svým autorským vkladem, které i dnes patří mezi klenoty české audiovize. Každý díl mapuje jeden žánrový/formátový fenomén (krimi, pohádky, silvestry, soutěže, ...) napříč časem prostřednictvím detailnějšího fokusu na několik vybraných pořadů, doplněných o přehledový kontext tvorby v dané oblasti v ČST i ve světě. Na povrch vynese neznámé informace o známých pořadech a představí i neznámé pořady, kdysi kultovní nebo výjimečné co do látky a zpracování. Klíčem výběru bude kvalita, invence a kreativita. Pořad představí tvorbu celé ČST – tedy i tvorbu slovenských studií ČST. Základními stavebními prvky cyklu jsou rozhovory s pamětníky, tvůrci a herci. Nadále zde budou účinkovat historici médií a televizní kritici a teoretici. Archivy v držení České televize, Rozhlasu a televízie Slovenska, Národního filmového archivu nebo Slovenského filmového ústavu nabídnou pohled do zákulisí vzniku pořadů, doplní výpovědi podávající jedinečné svědectví o zásadním obsahu a invenčním uchopení jednotlivých děl.
(Česká televize)